Deník Anety: Od svého manžela bych čekala mnohé... ale toto?

Tiché poděkování

Vysadila jsem Lucku doma a s blaženým výrazem jsem pokračovala směr Vašek a Vojtíšek. Tak moc jsem se na ně těšila! „Jsem doma, pánové,“ zapištěla jsem a vešla jsem ještě v kozačkách a kabátu přímo do obýváku. „Pšššššt! Co blázníš, teď usnul!“ Vašek seděl na gauči. Na sobě měl umaštěné tepláky a v základu šedé tričko, které teď ale hrálo několika barvami. Pohovka působila jako středobod vesmíru, kolem kterého obíhaly hračky, obaly od jídla, plechovky a další neidentifikovatelné předměty. 

Vašek těžce vydechnul a vylíčil mi, jak Vojtíšek odmítal uposlechnout jakýkoli rozkaz, dokud se jeho maminka nevrátí. Na dotaz, proč mi Vašek nezavolal, odpověděl, že nás nechtěl rušit. Teď jsem těžce vydechla zase já. Zula jsem si boty a namířila jsem si to do koupelny. Zapnula jsem vodu ve sprše a zavolala na Vaška, ať se jde umýt. Neprotestoval. Zatáhnul za sebou sprchové dveře, které se díky horké páře lehce zamlžily. Najednou se na nich objevil prst, který vykreslil malé srdíčko. Usmála jsem se a vydala jsem se uklidit ten neskutečný nepořádek.